Co říct o Bohuslavu Doležalovi, dívám-li se na jeho obrazy a grafiky? Napadají mne
především slova fascinace a znepokojení. Doležal je fascinován historií.
Nacházíme ji v jeho obrazech, ve fragmentech pohanských chrámů chrámů a obětišť,
ve zbroji vojáků, ve stylu oblečení postav. Spíše než historie tak, jak
je obecně chápána, tedy jako něco minulého, strnulého a nehybného, Doležala
fascinuje děj. A opět ne obecně chápaný popisný dějepis, ale dynamika chování
lidských bytostí, která je tak zlověstně stejná, mlátí-li se ony po hlavě
kyjem, tágem nebo řízenou střelou.
Doležal je znepokojen tímto návratem téhož. Používá symbolů známých, takřka
banálních. Razítka, klotové rukávy, šachové figurky, cylindr. Vidí je potisící
a najednou jakoby poprvé. Šachové figurky v Doležalově podání jsou jedinečné
osobnosti, dojímavé ve své typické formě, osamělé ve svém osudu. To nejsou
dvě šachové figurky, to je jedinečné rama krále a královny a my jsme náhle se
znepokojením na rozpacích, jestli na výsledku kurtoazního dramatu, které se
před námi odehrává, nezávisí i násš vlastní osud.
Doležalova dramata jsou dramata ticha a samoty. Jsme zkaženi filmem, ve kterém
se osudové situace odehrávají za zvuku dramatické hudby a pokud možno zpomaleně.
Ty nejosudovější události, které jsme prožili, se odehrály v reálném čase, v
reálných barvách a s banálním reálným zvukem.
Teprve když k nám v tichu a samotě přicházejí ve zpomínce, ztracejí banální
detaily a získávají zabarvení, které považujeme za odpovídajících jejich významu.
Doležal tento posun - po mém osudu - zachycuje. Překonává seriálovost doby
důrazem na jedinečnost okamžiku a svým zobrazováním trosek chrámů mrtvých bohů
také jakoby kladl otázku: Co zde zbyde po nás, co jsme uchystali pro diváky
dramat našich vlastních osudů?
Význam se, i když se to zdánlivě v této době nenosí. Jsme zasažen Doležalovými
grafikami i obrazy. Pomáhají mi smířit se s mou vlastní dějinností.
Tomáš Jakl
Bohuslav Doležal se narodil v Litomyšli, potom žil ve Vysokém Mýtě, aby nakonec
spustil kotvu v Praze. Doležalovy grafiky, tak jak je známe, tedy jeho vlastní
nezaměnitelnou imaginací a fyzickou silou nevratně poznamenané monotypy, nám
však nabízejí trochu odlišnou charakteristiku místa pobytu pražského výtvarníka.
Doležal než Pražanem je víc obyvatelem planety zvané Umění. A to právem.
Tomáš Jakl kdysi o Doležalových obrazech napsal a grafikách napsal, že jeho
dramata jsou dramata ticha a samoty. Myslim, že tato slova velmi dobře vystihují
náladu Doležalova intimního světa originálních impulsů a ještě originálnějších
stavů totálního zklidnění. Pro pochopení Doležalova díla je důležité vědět, že
vyrůstal a dlouhou dobu žil v zemi, která nejen jemu "nadiagnostikovala"
zničující nesvobodu. A tak ho do jisté míry navždy poznamenala. Až se chce říci
- paralyzovala A to tak, že po krátkém časovém úseku otupění nechtěně
nastartovala Doležalovu uměleckou aktivitu, rozsahem a zaťatostí dnes už téměř
nevídanou. Domnívám se, že sovětská okupační mise dala paradoxně do pohybu
proces, na jehož konci nás přivítal někdy zasmušilý, jindy usměvavý, pokaždé
však moudrý pán grafik Bohuslav Doležal.
Uznávám, že pro patřičné sebevědomí každého výtvarníka je důležité, aby vystavoval
svá díla. Aby je ukázal veřejnosti a buďto s ní souzněl, nebo se s ní konfrontoval.
Bohuslav Doležal předvedl své obrazy divákům v České republice, ve Francii a
Rakousku. Za zmínku stojí i skutečnost, že v době nedávno minulé poslal své
grafiky na dlouhou pouť do Asie. Pro mne je však nejpodstatnější výstava, která
se nikdy nekonala. A to permanentní vernisáž starých, ale i nových parnaských
záblesků mezi Doležalovým a mým srdcem.
Co říci závěrem? Snad to, že jsem rád, že mi na mé pouti od nikam do nikam
vstoupil do cesty právě Bohuslav Doležal. Jelikož jeho pracovitost a úporná
snaha hledat a nalézat (tedy vyplnit prázdný prostor mezi nicotou a nicotou
smysluplnou činností) se pro mne staly žádnou inspirací. A za to mu děkuji.
Milan Korán, ve Vysokém Mýtě 4.9.2002
Nebe a peklo Bohuslava Doležala
To, co nyní čtete, nejsou oslavné tanečky kolem pochybných drahokamů ve stylu
kladení myrtových věnců na temna ujetě astrálních, mírně apokalyptických,
satyrských, omamně levandulových, neutuchající invencí jiskřících či jinak
ozvláštněných hlav. Není to ponížené poklonkování dílu, z něhož na vnímatele
čiší krása i ošklivost života, nebojácnost i strach, vánek s odérem brčálově
vůně i vichr se zahnutými háky děsu. Je to osobní význání, je to intimní vhled
do výtvarného světa pražského výtvarníka Bohuslava Doležala.
Malíři, jenž mne poctil tím, že mě vzal s sebou na výpravu do odvrácených krajin
cítění, tajů lidských explozí, hlubin mysli (kam se sestupuje pouze na vlasní
nebezpečí, jelikož na dně číhá smrt), labyrintů vášní a kolosea pro ty nejodvážnější
řeky, hrdiny, kteří bojují různými zbraněmi. Třeba paletou, štětcem, lisem, barvami
- prostě sdělením, že tady v Česku žije - je člověk, jenž prostřednictvím
výtvarných počinů - expanzí snímá "vesmírnému obru" břemena, mnohé hříchy světa.
Bohuslav přišel na tuto zemi, aby vítězil. Hodně lidí to ještě nevědí. Ale zrovna
tak hodně už ano. Sám sebe řadím mezi ty druhé.
Doležalovo umělecké pábení není jednoduché. Je místy komplikované, je pestré.
Jeho tvůrčí záběr je široký. Od klasických malířských technik až po "novátorské"
grafické pokusy. Bohuslav není lehce čitelný člověk, běžec pro krátké tratě. Je
přemýšlivý, hloubavý, rozvážný - a proto uzpůsoben pro zvládnutí nročnějších,
delších úseků. Jeho díla už viděla mnohá česká a evropská města. Odborná kritika
k němu bývá většinou laskavá. Nejčastěji je oceňována jeho nápaditá práce s
barvami a neotřelá - nezprofanovaná volba motivů, témat. Díla - Katapult, Vladař,
Bolest hlavy, Požár, Rozjímání a mnohá dálší - jistě přečkávají nejedno protivenství.
Budou okouzlovat a vypovídat, i když my už nebudeme. Doležal ze svých cest po
Abstraktnu nosí do svého ateliéru krásno. A tam ho na ohni invence a nápaditosti
a přímočarosti taví tak dlouho, až vznikne výtvarný artefakt. Pro jeho radost a
naši potěchu. Doležal svým uměleckým konáním vlastně sloužil mši za všechny
milovníky obrazů, kterým osud nedopřál umět to, co umí on. Na jeho cestě někdy
svítí několik sluncí, někdy zase zuří desítky bouří.
Tak to má být. Tak je to správné. Jenom při neobvyklých výkyvech na duševním nebi
je totiž možné uchopit nápad a proměnit ho v Dílo. A to Bohoušek ovládá mistrně.
Doležala můžete slavnostně vyzvedávat na piedestal, můžete ho proklínat hrubými
slovy, chladnými vás však určitě nenechá. Vždy vás nějak poznamená. Můžete vstopit
do jeho pomyslné stavby a tam si prohlížet obrazy se zankou - Made in Bohuslav
Doležal. Můžete zatleskat, můžete udiveně mlčet. Můžete se opřít o jeho originální
abstraktní opěradla. Bude vám jako při návštěvě výstavby obrazů muže, jenž si za
své krédo vybral přímost. Jinak řečeno - neuhýbat a jít rovně k tomu, co chce
věrně zachytit na plátno nebo jiný materiál. Tak tedy:"Opřete se". Bohuslav Doležal
vás neodmítne. Nezklame.
Milan Korál, ve Vysokém Mýtě 4.4.2009
"Konfrontace" Bohuslava Doležala
VYSOKÉ MÝTO/Dne 16. listopadu 1998 byla v pražské galerii MIMO zahájena pod názvem
"Konfrontace" výstava obrazů Bohuslava Doležala. Autor vystavovaných děl je dnes
každým uměleckým vzplanutím Pražan, tak jako kdysi byl každým mladickým výbojem
občanem našeho města.
Pro akademicky vzdělané uchvatitele jediného správného pojetí Krásna, kteří trpí
archaickým defektem, neustálým požíráním slávy, může "Konfrontace" být příležitostí
k zamyšlení a položení otázky, zda systém zvláštních vstupenek - nevstupenek do
zahrady sobeckého vkládání vavřínů na potem orosené lbi vyvolených je tou
nejvhodnější exhibicí, které lze věřit.
Pro akademicky vzdělané neuchvatitele a pro ty, kteří zatím nebyli postiženi
kolikou slávychtivostí, je "Konfrontace" prostorem, kde se nekastruje cit a
neznásilňují můzy, prostorem, kde se o vážných věcech komunikuje beze slov.
Pro mne a Ivana Kříže a Radka Sedláčka, tedy pro nás, kteří jsme byli na pondělní
vernisáž, a kteří Bohouška Doležala známe delší čas, je do jisté míry zjevením
jeho na kříži přítomnosti přibité grafické pábení. Zjevením proto, že si ho
pamatujeme jako člověka, který před mnoha roky odcházel z Vysokého Mýta bez
výraznější ambice Uvidět, a který se skrze nenásilnou konfrontaci k nám vrátil
coby svébytný Tvůrce, jenž o tom, co uzřel, dokázal podat nepřehlédnutelnou
zprávu.
Milan KORÁL